O vlažných katolících

O vlažných katolících

V duchovním životě platí, že čím více se katolík snaží žít s Bohem, tím četnější a záludnější pokušení zakouší. Není se co divit – čím větší světlo duše vyzařuje, tím více poutá pozornost nepřítele.

A tak způsob, jak utéci před tímto duchovním bojem, je vlažnost. Zkrátka se omezím na nutné minimum (odsedím si nedělní mši a svátosti přijmu jednou do roka) s pocitem, že jsem si odbyl své náboženské povinnosti. „Vždyť toho stejně moc nenahřeším, tak proč to hrotit?!“

Avšak srdce člověka má v sobě nenávratně zakódovánu touhu po štěstí. Pokud tato touha není realizována v Bohu, stává se katolík vlažným a automaticky je odkázán realizovat tuto touhu mimo Boha. „… Pojď tedy, ať ti dám zakusit radost, poznej štěstí!...“ (Kaz 2 1) „Neodepřel jsem svým očím nic z toho, po čem zatoužily, …“ (Kaz 2 10).

A tak snaha být šťastný zde na Zemi bez ohledu na vůli Boží, tolik typická pro vlažné katolíky, se stává podobnou touze nevěřících realizovat své štěstí v rozkoších a materiálních věcech. Naopak horliví katolíci svádějí duchovní boj. Někteří více, jiní méně úspěšně. Někdy nad pokušením zvítězí, jindy podlehnou. Ve druhém případě však utíkají vyznat svůj hřích – skrze odpuštění hříchů poznávají spásu. K této záležitosti poznamenává sv. Maxmilián Kolbe: „Duše se diví svým pádům. Je to však známkou toho, že nezná sama sebe. Svatí se nedivili svým pádům. Pokud se divili, tak jedině tomu, že nepadli ještě níže.“